Zcela suverénně ovládl třetí závod mezinárodního mistrovství republiky v endurosprintu na jihu Čech v Jiníně. Stále ještě především motokrosař Jaromír Romančík (29 let) z Liberce vyhrál s přehledem po oba dny jak svou třídu E2, tak i absolutní klasifikaci.

Sobotní závod provázel trvalý déšť a trať byla hodně rozbahněná. „Pršelo od rána a dráha byla hodně kluzká. Bylo to těžké,“ připustí jeho vítěz. Jedna věc ho ale trápila ještě víc. „Jeli s námi také kluci na osmdesátkách a holky. Stávalo se, že jsme je dojížděli, když zůstávali stát v náročnějších výjezdech. Buď jsme se za nimi zasekli, nebo bylo třeba hledat jiné koleje, což v tom bahně nebylo jednoduché. To bylo takové zvláštní závodění, když se člověk snaží jet rychle, jenže pak tam za někým stojí a čeká,“ jen bezmocně pokrčí rameny. „Klidně, ať s námi jedou. Ale pořadatel jim měl zjednodušit ty extrémní úseky, aby se tam nezasekávali,“ nabízí svůj pohled.

Šéf pořádajícího MX-Enduro Park týmu v Jiníně Jaroslav Kalný na tento problém odpovídá. „Takhle to stanoví řády Autoklubu. V nich stojí, že ženy i osmdesátky jedou mistrovství republiky, takže závodí současně s těmi nejrychlejšími,“ vysvětluje.

Druhý den už bylo sucho, ženy a osmdesátky jely ráno s přeborem republiky, takže závody to byly hodnotnější. A Romančík opět jasně zvítězil. „Trať v Jiníně nebyla úplně jednoduchá, ale zase to na druhou stranu nebylo nic extra složitého. Je tady hezká motokrosová trať, do které se udělají nějaké extrémní překážky, což zvýší její náročnost. Plus nějaké větší výjezdy a sjezdy. Ale bývají i náročnější soutěže,“ ujistí.

Mezi endurosprintem a klasickou soutěží je podle Romančíka dost značný rozdíl. „Letos byly velké soutěže kvůli koronaviru zrušené. Ale rozdíl je to značný. Při klasické soutěži sedíte každý den osm hodin na motorce. Při sprintu objedete desetiminutový test, vrátíte se zpátky k autu a odpočinete si. Pak zase vyjedete na další. Ale při velké soutěži najezdíte třeba tři sta kilometrů a klidně celý den v dešti,“ porovnává obě disciplíny.

Liberecký závodník je sice současnou jedničkou českého endura, ale výborně jezdí také motokros. „Jsem rozený motokrosař, nicméně enduro mě také baví. Rád jezdím na motorce a je jedno, jestli se jedná o enduro, nebo motokros. Ten je pro mě sice prioritou, ale s chutí jezdím i na soutěže. Na nich je dobrý kolektiv a je to pro mě spíše takové odreagování,“ připouští.
Oproti nabitějšímu motokrosu je v soutěžích také jednodušší šance se prosadit. „Enduro je takové rodinnější a je daleko snazší se v něm prosadit. To je pravda,“ přikývne. „Špičkoví kluci z motokrosu enduro moc nejezdí. Ono to také není pro každého. Řadě motokrosařů se tahle disciplína moc nedaří, nebo ji nemají rádi. Člověk si k ní musí najít cestu. Když má cit pro motorku a cítí s ní, tak je to dobrá věc,“ neskrývá svou oblibu v motocyklových soutěžích.

Endurosprint v Jiníně zvládl Romančík na svém motokrosovém speciálu, ale jinak se soutěžácký stroj přece jen liší. „Endurová motorka má větší pérování, světlo a klakson. Má jinou převodovku a motor je maličko slabší. Motokrosová motorka je ostřejší,“ naznačuje rozdíly.
Severočech vyhrává nejen v enduru, ale daří se mu i v motokrosu. V letos mimořádně nabitém mezinárodním mistrovství republiky je po dvou závodech v hlavní třídě MX1 jako druhý nejlepší z českých jezdců celkově pátý. „Jsem až sám překvapený, že to takhle jde. Sportu už se nevěnuji profesionálně. Dříve jsem jenom trénoval a závodil. To už dnes není. Mám rodinu a svou firmu, ve které opravuji převodovky. Na trénink už mi nezbývá tolik času. Nicméně v rámci možností se motokrosu stále věnuji a potěšilo mě, že klukům stále ještě takhle stačím,“ usměje se.

Autor: Pavel Kortus/Českobudějovický deník